Pěšky

Možná to znáte. „To máme kousek, tam se podíváme kdykoliv, raději pojedeme někam dále, na pořádný výlet, nebo někam na kole.“ Uběhnou roky a ještě jste tam stále nebyli. Však někdy. Příště. Až nebudeme mít kam. A tak ani nevíme, co jedinečného lze najít za vlastními humny a jak snadné a osvobozující je vyjít rovnou, nebo téměř rovnou, z domu do volné krajiny.
Před pětadvaceti lety jsem se z malého města ve východních Čechách přestěhoval do Brna. A spolu s tím si nechal do hlavy nasadit představu, že k tomu, aby člověk mohl někam jít a něco zajímavého uvidět, musí nejdříve někam popojet. Autem, MHD nebo alespoň na kole. Vždyť pěšky se z města přeci nedá v podstatě nikam dojít. Nikam, kde by bylo co objevovat. Pak jsme se přestěhovali do Komína. Když uděláme ze sídliště pár kroků, jsme u Netopýrek, kvetou tam koniklec velkokvětý, jetel horský, rozrazil klasnatý… Z nor pískají sysli, potkáte kudlanku, oba naše otakárky…
Jsme generace sedící, sedavé. A platíme za to daň bolestmi zad, nadváhou, nervozitou a kdoví čím ještě. Řešíme to rehabilitacemi, léky, běháním, chozením do posilovny, na squash… I když nás lékaři opětovně upozorňují, že cennější je každodenní chůze a že bychom měli ideálně ujít každý den víc než pět kilometrů.
Přitom pravidelně chodit je relativně snadné a v místech jako je Komín navíc velmi příjemné. A nemusí to být jen cesta za humna. Pro nás bydlící na kopci stačí místo čekání na trolejbus vyrazit dolů z kopce pěšky, když ne rovnou až do centra, tak alespoň dolů na Svrateckou. Dívat se, kde co rozkvétá, poslouchat zpívající drozdy, sýkory, červenky, nalézat v korunách jejich hnízda. Vnímat, jak v každém světle, v každém ročním období vypadá jinak kopec Holedné či komínské panorama s kostelem. A spolu s tím nacházet čas na klidné rozvažování… Či naopak alespoň chvíli nepřemýšlet a jen se hýbat, vnímat, odpočívat, být.

Petr Čermák